O knize: 2001 / Příběh Michaila Gigolašviliho odhaluje něco, co nikdo z nás sotva zná. Odhaluje, přesvědčuje o pravosti neuvěřitelných osudů a situací. Sám autor je přítomen dění, spojuje minimálně dvě role – překladatele a pozorovatele. Dlouholetý imigrant z Ruska rozumí fantastickým přiznáním „dezertérů“ lépe než sžíraví němečtí úředníci a odděluje lži od pravdy. Rozumí lépe, ale občas se sám ztratí a nevědomky se zapojí do transcendentálního života uprchlíků Hrdiny příběhu nejsou ani tak zločinci (i když hříšníci jsou samozřejmě vždy v konfliktu se zákonem), ale chudáci se zákonem. dobrodružný směr. „Dezertéři“ do té míry, že se po útěku ze svých rodných zemí snaží získat politický azyl v Německu, které se jako odčinění za Hitlerova zvěrstva zavázalo poskytnout útočiště a práci každému, kdo zastává pokrokové názory, a je vystaveno perzekuci. . Uprchlíci z celého světa sem proudí v naději na sladký život. V popředí jsou naši krajané, vnuci těch, kteří bojovali s Wehrmachtem. Ať jsou to Rusové, Čečenci, Ukrajinci. Odmítnutí bojovat v Čečensku (bez ohledu na to, na které straně) je jedním z hlavních důvodů jak pro ty, kteří bojovali v Grozném, tak pro ty, kteří nevědí, kde se toto město nachází. Často ale neznají nejen zeměpis, ale ani svůj vlastní životopis. Znovu a znovu se pokoušejí usadit se v pohádkové zemi, trpí neúspěchem za neúspěchem, mění si příjmení, jméno, národnost, doklady, někteří z nich přestávají chápat, když o sobě vytvářejí další legendu jako trpícího, a když se přibližují pravdě. Vychytralost je mazanost, ale ani naprostý nepořádek, vězeňské kavalce nejsou vyloučeny pro nikoho z těch, kterým je tento příběh věnován. Kanárské ostrovy jsou méně pravděpodobnou vyhlídkou. Nicméně, co si sakra nedělá legraci?.